Ještě neskončil leden a my už máme objednaný plavenky z Livorna do Bastie…a též z Bastie do Livorna o pár dní později… že by poučení z minula? Minimálně snaha se upřít nedala, organizujeme schůzky, aby se zájezd o asi šesti vozech dal organizovat, nicméně počet vozů byl příliš velký, pravděpodobnost vypovězení některého z vozidel s jejich zvyšujícím se počtem rostla…až dorostla.
Poslední koordinační korsická schůze neboli KOKOS přinesla nepříjemnou novinku, a to – vypovědělo auto…bohužel to nejvíce obsazené, takže Kavexovo šestimístnej transporťák. Poslední KOKOS se tedy stejně jako poslední čtyři dny před odjezdem neřeší nic jiného, než trošku složitější rébus KOZA VLK ZELÍ.
Nakonec se do aut tak nějak skládáme.
- Čistě turistická sekce o Klára, Lukášek, Eliška, Verunka
- Čistě vodácká sekce o Moucha, Maxík, Fíďa o Jára, Lída, Štěpánka - A pár míchanin:
o Kubí, Ii, Láva, Hanka o Žany, Helča o Sojka, Kájina, Kavex, Verča a Matěj
Je čtvrtek 29.3.
a odjíždíme. Jak probíhaly odjezdy ostatních nevím, k nám dorazila Hanka samozřejmě zbytečně brzy, ale zas tak hrozný to nebylo. Dobalujem kartáčky na zuby, navazujem čtyři lodě pro zatím dva vodáky a jedem pro Lávu. Pro Lávu, kterej byl Žanym na poslední chvíli přesvědčenej, že má vzít maso na gril a čeká na nás s mimořádně neskladnou ledničkou U Čivavy v Heřmance. Pro neznalé, U Čivavy je heřmanskohuťská hodpůdka, před kterou měl Láva zaparklýho půjčenýho ofrouda, jak nás spatřil, dopil třetí pivo a rozkulil to po vesnici ke strejdovi před barák J… tam vyndavá ledničku a…. kam s ní? Voláme Žanymu, kterej právě nosí věci do auta a o naší ledničce nechce moc slyšet, nicméně nakonec souhlasí, že ji U Čivavy vyzvedne. Gůgl radí, že přes Rosenheim neee, a tak za Mnichovem sjíždíme na Tagernsee, Innsbruck, s blížícím se Brennerem venkovní teplota klesá k nule a právě přezutý letňáky se v levym neprojetým dálničním pruhu ve dvou číslech sněhu uplně necejtí. I přes sněhovou vánici Kubí s Lávou dávaj cígo, Láva se za ty dva roky od posledně naučil balit – je nuda, Lávo ubal si - už zdaleka nebyla záchranná hláška zábavy J… pokračujem Bolzano, Trento, Bologna, Firenze a cca 30 km před Livornem spíme na pumpě pod zastřešeným parkovištěm. Z peckovýho přístřešku trošku kazí dojem Moucha, kterej nám prozradil, že kdyby pršelo, tak jsme turch, páč je to jen sluneční clona J, ale neprší… za dvě hoďky zvoní budík a dojíždíme do Livorna…
Pátek 30.3. (Střední Golo WW III - IV, Tavignano WW III)
V přístavu netrefujeme odbočku k nocležišti přívěsu, což se nám nejeví jako problém, potkáme se přeci na lodi nebo v dráhách před vjezdem na trajekt. Pracovníci společnosti Mobylines s tím mají ovšem problém velký. Pánové v křiklavých vestičkách si nás před trajektem přehazujou jak horkej brambor, nakonec odstavujou bokem, abychom si počkali na auto, ve kterém máme zbývajících pět lidí. A tak čekáme a čekáme a Sojka se nepřibližuje, jelikož do trajektu není vpuštěn asi dvacet minut vůbec nikdo. Potkáváme Ivoše, který je odstaven stejně jako my, ovšem z jiného důvodu, protože si nepřiplatil dostatek centimetrů na střeše na víc. Svítící pánové běhají nalodištěm, furt něco melou do vysílaček pro nás naprosto nesrozumitelnou řečí a do trajektu furt nikdo nevjíždí. Asi po půl hodině, co už jsme všichni probrouzdali najížděcí lajny křížem krážem se něco stalo, dovnitř najelo asi dvacet aut a už stojí u žlutýho týpka Sojka. „Nou mór kár?“ „Nou.“ Nemyslim si, že přepočítal lidi, ale všechny nás pustil do lodě J.
Vyplouváme, lehce dospáváme a trochu se nám zatahuje. Moucha se Žanym odmítají jít ještě odpolko na vodu a zároveň chtějí ráno na Tavignano. Probíhá lehké přeházení aut. Z Bastie tak jako ryze vodácké auto vyrážíme na střední Golo, podle DéKáVka úsek 32-38 km. Na Ponte Castrila – nástupním mostu asi kilák pod elektrárnou sice vodočet je, ukazuje 20cm, ale nevíme, jestli 120, 220 nebo kolik vlastně ukazuje. Od Žanyho jsme věděli, že je tam jedno zásadnější místo – taková nálevka u skály. Je až ke konci úseku, mám pocit, že až za kempem, kterej byl určitě za půlkou. Jinak lehkej úsek, asi WW 3. Jede nakonec i Moucha. Kousek nad mostem na hlavní je menší mostík ve vsi, mezi mosty jsme měli auta, pohodlnější na vykydlení, zabalení apod. Přejíždíme na Tavignano. Já, Kubí, Jára a Maxík si ho ještě v pozdějším odpoledni dáváme. Má podstatně víc vody, než posledně, teče i retarderka z přehrady. Jinak nic záludného, trojka pro všechny, o čemž jsme se potřebovali ujistit, abychom tam mohli ráno vytáhnout Verču s Matějem. Spíme v kempu na nástupu - druhý kemp na Tavignanu po soutoku s Vecchiem na cestě z Corte (6e osoba, 2e auto). Žany vytahuje dvě brašny od noutbuku…a vyndavá z nich gril. Něco málo z divočéka z ledničky tak ubejvá…
Sobota 31.3. (Tavignano WWW III, Fium Orbo WW IV, V)
Matěj téměř dostává hned po ránu vydatnou sprchu, naštěstí je Maxíkem zachráněn. Lavor na plachtě napovídal dost o nočním slejváku. Vstávání do mokra a zatažena je pochopitelně pozvolné, snídaně přechází v dopolední svačinu, takřka v oběd. Na vodu nasedáme ve včerejší podvečerní skupince, jen Lída vystřídala Járu a přibrali jsme Lávu, Matěje a Verču. Žany, Moucha a Fíďa to jistí pozdějším odchodem na vodu, nicméně nás ještě před půlkou dojíždějí. Po přepádlování přehrady se jdou Verča s Matějem mrknout na retarderku, přičemž Verča nás opouští a vrací se zpátky do kempu. Matěj si dává šlajsnu na morál a pokračuje s námi dolů. První zatáčka ho ale školí, eskymák se nedaří a Matěj plave. Járovi nelze upřít, že má odhad, trochu to v předvečer předpověděl. Matěj se oklepává a pokračujem dál. Pár místeček bravurně zvládá, následuje ale trochu rozšířený místo a špatný náklon k jednomu z šutrů rekapituluje situaci ze zatáčky. Eskymák se nedaří, lovíme, Matěj klepe kosu, nasedá zpátky a pokračuje dál. Pak už víceméně bez problémů dojíždíme dolů. Navazujem, balíme, jedem za Járou, aby napakoval Lídu jídlem a vyslal ji s námi na Fium Orbo… a taky, aby mu Kubí poradil, že se tam dá perfektně dojet horem přes pas. Po pravdě si nejsem jistá, kdo všechno tenhle přejezd pokořil, vím jen, že Jára jel patnáct kiláků na řetězech a Lukášek to vzdal. My se nakonec v kempu otáčíme a jedem za zbytkem, co dobaluje na výstupu a na Fium Orbo pokračujem spodem. Zastávka v Alerii v marketu a šup nahoru na nástup jedné ze dvou řek, u kterých jsem měla z minule poznámku JEŠTĚ ANO, KRÁSNÉ. Zastavujeme se u vodočtu pod skokem s trubkou. Ten ukazuje krásných 64 cm. Je ale strašně hnusně a děsná zima, předjíždí nás pluh…a navíc se nám ztrácí Kuba s Maxíkem. Celý jejich pohřešování vyúsťuje v moje lehké zhroucení, páč to trvalo dlouho, dlouho nikdo nevěděl, kde jsou a i přesto, že si stáli na nástupu u nějakého Němčíka pod plachtou, zatímco my je hledali ve slejváku a asi sedmi stupních mezi přehradou a soutěskou, tak já už je viděla někde tonoucí nebo uklouzlý na skále. No dobře to dopadlo, já utírám histerický slzičky a vyrážíme na vodu. Jedu s těma dvouma ztracenejma a Lídou. Lída si to nakonec rozmejšlí a jedem ve třech. Poznámky z minula nezklamaly. Řeka je prostě skvělá, ale téměř deset čísel navrch oproti posledně je znát. I tak jedem docela rychle, ono v těch třech to přece jen docela odsejpá. Bez problémů po necelejch dvou hoďkách vylejzáme u přehrady, vracíme se za partou, která už griluje a kempí kousek pod nástupem. Po levej straně silnice asi ani ne kilák pod lanovým centrem. Grilbu narušuje pláč cizinky, jejíž milý dokázal s jejich autem něco nemožného, trochu mi mrzí, že to nikdo nevyfotil. Páč by to patřilo mezi snímky z kategorie „jak se tam dostali“. Při couvání přejel asi dvacet centimetrů vysokej betonovej blok ohraničující pangejt, do kterýho spadnul. Všichni naši chlapci zabrali, auto vyndali a vysloužili se objetí od uplakané cizinky. Tenhle hrdinskej kousek jen nakopnul rozjíždějící se mejdan…
Neděle 1.4. (Fium Orbo WW IV, V, spodní Travo WW IV, III)
Ráno Fium Orbo po druhé v početnější skupince. Voda trochu klesla, pegel ukazuje 60 cm, ale pořád pěkné. Svážím auto a běžím zpátky za ospalou partou. Po cestě nahoru vidím na vstupním skoku do soutěsky partičku asi pěti lidí, která mi i z tý vejšky od silnice přesvědčuje, že na sklouznutí pod sifonek nic není. Přibíhám, oblíkáme se, jedeme. Hned jedna z prvních jitrniček po nástupu trestá Lávu, ten eskymuje, eskymuje přes šutry. Ve vracáku vypadá vyděšeně, otřeseně, netrvá dlouho a víme proč…má prasklou helmu. Pro Lávu tedy Fium Orbo končí, naštěstí ještě v místě, kde i bez pomoci ostatních zvládá řeku opustit. My pokračujeme dál, už ani moc nekoukáme. Rozsypaná kaskádka, skok do soutěsky, o půl metru nižší jitrnice než předešlej den valící pod pravou skálu, dojíždíme k větší verzi mumlavský podkovy. Jede jen Maxík, Kubís a Fíďa. Slajdnout trubku, pár místeček nad přehradou a vystupujem. Přejíždíme na Travo, jehož horní úsek se může kvůli rybářům jezdit jen v pondělí a v pátek. Dojíždíme k mostu podle DKV na 14.km. Dochází k lámání rekordů, Žany s Mouchou usedají na druhý úsek řeky v jednom dni. Řeka má zpočátku pěkný spád, ale chybí voda. Po cca kiláku spád mizí a voda kupodivu nepřibývá. Ještě asi další kilák trpíme a nakonec to balíme a vylejzáme pro nedostatek vody dřív. Při větším vodním stavu to nahoře bude mít tah, na prvních dvou kilákách je určitě nutný kouknout do dvou skoků (v levé části řeky), myslím, že oba byly při rozdělení řeky u nějakejch ostrůvků. Běžíme pro auta (křižovatka na Ventiseri, případně se dá dojet do moře nebo k mostu těsně před ústím). Spíme na nástupním mostě tohohle úseku. Každopádně pokud by bylo někdy moc vody pro horní úsek je to super alternativa, i za velký vody s opatrností sjízdná. Intenzita večírku předešlého dne se neopakuje.
Pondělí 2.4. (Horní Trávo WW IV, V, X?)
Bez velkýho mejdanu se vstává líp. Chystáme se na horní úsek Trava. Jedeme asi šest kilometrů nahoru. Na nástupu se dozvídáme, že se na úseku právě utopil nějakej Švýcar…to jako nepřidá no…zelený pocházíme na mostě, Maxík odlehčuje situaci a ptá se: „Hele vám se jako zdá, že je tam málo vody, nebo proč to nechcete ject..?“ Zanedlouho přichází čerstvější a přesnější informace. Švýcar se neutopil, jen se přitopil, víme přesně kde a tak nějak i proč. Nebylo to zákeřností řeky, spíš špatnou záchranou v partě. Vrtulník krouží a hledá kluka, kterej si tři minuty zakoloval ve válci a nakonec se i s lodí vydrápal na silnici. Nálada se lepší, jedeme s Kubím, Maxíkem, Fíďou a Pepem. Na vodočtu je 114 cm. Řeka je naprosto skvělá. Krásný čistý skoky, slajdy, do dost věcí nekoukáme, jen si necháváme od Pepeho radit. Asi první místo, kde jsme vylezli všichni, byl skok při pravej skále, hned pod skokem takovej nepříjemnej pravej vracák v šutru vypadající trochu sifonově, vyplavala tam holčina z jiný party a sifon tam zřejmě není.
Bez problému projíždíme a s touhle docela početnou skupinkou se přes sypák končící zásuvkou přesouváme k hajlajtu řeky – trojskok, přičemž pod prvním ca šestimetrovym vodopádkem koloval ten Švýcar. Chvíli na to koukáme, nakonec se s druhou partičkou vzájemně jistíme a jedem v levé části přes takovej nakopávák. Pokud by se to někomu nezdálo, chtělo by to asi přenest všechny tři skoky, vylejzat pod prvním se moc nedá, pod druhým si nějak neuvědomuju…Druhý skok při pravu nebo pravej střed, asi trošku vyšší než první. Poslední skok vlevo, se špičkou doleva do vracáku. Maxík si trochu poplet strany. Nakonec nás tedy poslal doleva, ale se špičkou doprava. Kdyby bylo víc vody, asi mu nepoděkujem. Pod třetím skokem je válec, za tohohle vodního stavu nic zvláštního, vývar ca dva metry a následuje skalní blok, o kterej se za větší vody bude slušně voda vracet. Takže kdyžtak určitě kouknout, jak to za větší vody vypadá, jestli se dá z levého vracáku odjet nebo nejet vpravo. Pokračujeme dál, docela blízko za timhle tripplekombem je zablokovaná pasáž končící nad dříve stopropřenášecím místem s hnusným sifonem. Místo nad „sifonem“ končí úzkým průjezdem vpravo mezi skálou a velkým kamenem, nad tím, jak už jsem psala, na poměry týhle řeky docela hodně zablokovaná pasáž. Na levém břehu pod „posledním“ úzkým průjezdem se dá vylézt, kouknout, přenést, je tam takový docela osamocený strom, dříve prý byla na skále nakreslená lebka. Sifon nevypadá nikterak nebezpečně, ale vytrestal už několik vodáků a to i smrtelně. Kdyby nám spouluputující partička neřekla, v čem se nebezpečí skrývá, asi bysme místo normálně jeli. Kličkovačka, nájezd přes váleček do ca 2 – 3 metry vysokého skoku bez rychlosti – do skoku, pod kterým ve vývaru bývala skála zpříčená proti padající vodě, dobře schovaná, nebyla vidět. Každý, kdo skok stoprocentně neboofnul, skončil minimálně špičkou lodě pod skálou a pod vodou…místo se prý trochu rozvalilo, lebka ze skály zmizela, nicméně všichni my i všichni z druhý „s námi jedoucí party“ jsme si to obnesli a rozhodně toho nelitovali. Při přenášce přijela partička staříků, řeky hodně znalá. Místo sjeli naprosto hrozně a nikomu se nic nestalo, ale stejně bacha…
Pod tímhle skokem se soutěska otevírá, Pepe říkal třetina, já bych tipla půlka, takže ca tři kiláky krásných a čistých skoků jsou za námi. Mění se trošku charakter řeky, šutry už nejsou tak oblý, ale furt je to hezký, i když z první půlky jsme dost zmlsaný. Jedno místo skoro na konci přenášíme. Zbytečná materiálovka, skáčeme poslední dropík u mostu. Hajfajf a úsměv. Bylo to fakt pěkný. Navazujeme, voláme Mouchovi a potkáváme se se zbytkem někde dole u moře. Jedeme spát na Rizanezu k elektrárně. Mejdan zařazen mezi ty lepší.. Maxík se Žanym si dávaj do rána duoboys…po Maxíkovo hlášce „Láska je láska, ale punk je punk“ dochází k lehkému zvýšení hlasů, prostě taková řekněme docela běžná nespokojená roztržka mezi těmi co pijí a těmi co už nepijí, mezi těmi co už zas nespí a těmi co ještě nespí… hlášku je potřeba zaznamenat a dál do toho nepíchat J.
Úterý 3.4. (Codi WW IV-V, VI – X, spodní Rizanezza WW II - III)
Ráno je vzhledem k povedenosti večírku opět pomalejší. A přesto, že jsme si vyslechli něco o tom, že na řeky typu Codi se po poledni nenasedá, po poledni nasedáme. Na nasedacím mostě má být něco mezi třemi a pěti kubíky. Máme asi čtyři. Pro mě naprosto ideální stav. Za menší vody bych to uplně jet nemusela, za větší bych se asi dost bála. Vodočet kousek nad přehradou ukazuje 55cm. Hned na prvních pár skoků pod mostem není vůbec špatný předem mrknout. Z hrnce pod jedním z nich se nedá vylézt. Prvních pár míst koukáme z vody, případně vylejzá jeden a říká ostatním. Po pár rapidech a slajdech, ve srovnání s Travem ne tak čistejch přichází na řadu skok pro mě totožnej se vstupenkou na Mickeymouse runu. Pravotočivá zatáčka s roládou a skok do soutěsky…akorát v nadživotní velikosti – tj. asi 5x vyšší - větší. Od nás nakonec jede jen Maxík, přenáška je naprosto ukrutná, skok není zadarmo, ale ve srovnání s přenáškou vlastně procházka a trochu morálovka. Po chvilce se řeka zužuje na průjezd max. 2 metry. Zleva se točí roláda na pravou skálu, nicméně při pravu po skále průjezdný. Já jsem se chtěla svézt po tej roládě, ale byl v ní šutr. Dávám si čelo, točím se bokem v tom úzkym průjezdu a visim. Dopředu ani dozadu nemůžu, páč tam mam skálu a nahoru dolu si se mnou ty čtyři kubíky hází až podivně jednoduše. Po chvilce už se nestíham nadechovat, loď se mi převrací a zvednout nejde, tak krysím…odraz od dna, já jsem venku a WakaWaka točí ještě pár minut nějaký body. Po rozmotání házeček loď vytahujem. Další místo přenášíme, štěrbina sotva na loď s nějakym tim válcem, dlouhá třeba třicet metrů…rozhodně není prostor pro sebemenší chybu. Přenáška vpravo na pohodu. Následují další skoky a slajdy, jeden docela velkej, chce ho to jet hodně vlevo, ale zase ne uplně po břehu. Přijíždíme k místu s obrovským převýšením, hádám dohromady klidně ke třiceti metrům. První část prý známá jako kuřecí vývar ještě jakž takž jetelná - hodně rozbitej nájezd do skoku, pod kterým je pěknej hrnec. Pak se opět říčka vrhá superúzkou štěrbinou dolů. Před zúžením se vylézt sice s pomocí party dá, otázka je, jestli to za to stojí. Štěrbinu prohlašuju minimálně za tohohle vodního stavu za nejetelnou. Přenáška nepatří mezi ty nejhorší, trošku nebezpečná, ale ve třech lidech bezpečně zvládnutelná. Nese se vlevo. Pak se řeka chvíli uklidňuje a následuje další dvojkombinace. Řeka se zase ztrácí minimálně tak dvacet metrů dolů. První skok – nájezd docela z kopce středem trochu balícím se jazykem, klidně středem skočit, ca 3 metry, následuje bazének velikosti dostatečné i na případného eskymáčka. Pokračuje dvojskok – ze středu se špičkou doleva v pohodě jetelnej a pak úzkej průjezd vlevo při skále. Ze břehu to vypadá, že to teče přímo proti šutru, ale je to čistý, jen takovej vysokej kokrhel. Pokračuje pár slajdů a skoků na uklidnění. A jsme u vodočtu a následně vidíme vzdutí přehrady. Vystupujeme, neseme lodě k silnici a já si plním povinnosti související s opuštěním lodi. Maxík si jde skočit do přehrady, tak mu jdeme dělat diváky. Přesouváme se zpátky na Rizanezzu. Žany a Moucha vyvezli Matěje s Verčou na úsek od elektrárny k mostu. Tak si to s nimi dáváme ještě jednou. Verča tedy už nejede, ale přidává se Lída. Klidná max. WW 3, krajinově velkolepé, dlouhý ca 6 km. Těsně před mostem skalní práh, v pravé části sjízdné, na mostě na výstupu ukazuje pegel 55 cm.
Středa 4.4. (Horní Taravo WW III, IV)
V noci mi šplouchlo z plachty za hlavou, až mě to budí. Otočim se, a že budu spát dál, jenže dřív než zaberu to šplouchne znovu a znovu, rozsvěcím a už vidím, jak se pod námi valí potůček. Nakonec jsme si postupně zaplavali na károškách asi všichni. Moucha dospává v křesílku, stejně jako Verča s Matějem. Zbytek hledá poslední fleky vhodný na donocování. Ráno to vypadá, že teče i nějaká voda v řece na jinak téměř odvodněném úseku. Po snídani se přesouváme na Taravo - na nástup úseku „od traktoru“ (podle DKV most na ř.km. 25,5 do Corrana). V řece je vody sakra hodně. Vodočet nad mostem byl už před dvěma lety nefunkční a ani letos tomu jinak není. I šikmá věž v Pise je k zemi kolměji…a tak váháme a váháme, až se najednou objeví Maxík ve vodáckym, že si dá těch pár metrů nad mostem s nějakou cizí partičkou, která bude pak pokračovat dolů. Jára, Kubís a Moucha mu dělají záchranu. Sjíždí dobře, záchrana byla nakonec skoro spíš potřeba na klasickej vstupní peřejce, ale eskymák se daří. Maxík vylejzá a společně jedeme na horní úsek – dle DKV ř. km. 9,5 až 15, nejede jen Žany a Lída hlídá. Hned na prvních pár set metrech dva stromy. Obtížnost typu Kamenice, určitě první třeba čtyři kilometry. Všechno přehledný, do všeho je vidět. Na posledním kiláku Moucha do jednoho místa kouknout chtěl, ale odkládal to, až už nebylo třeba. Byla to jen taková delší kaskáda, přibírající na spádu. Šutry v řece se zvětšily, kamenice se změnila na čerťáky. Do poslední souvislejší pasáže Moucha letmo mrkne ze břehu, jen mává, že ok, tak jedem. Dojíždíme k mostu na silnici do Giamannace, kde už čeká Žany s Helčou a Lída. Mávaj na nás, abychom vylezli před mostem vlevo, ale všichni si užíváme ještě posledních pár metrů pěkný vody a vylejzáme až za mostem a vpravo. Jdem k autům přes louku a už na nás běží sedlák. Mele něco francouzsky nebo korsicky, vůbec nevíme co, ale pak udělal jakože rohy, tak asi, že jestli mu to ještě jednou pošlapem, že na nás pošle bejka. Druhou jízdu dáváme jen s Kubím, s Maxíkem a s Lídou a poslušně opouštíme řeku tak, abychom na louku nevlezli. Navazujeme a míříme na koupačku do Baines de Guitera. Tohle rozhodně doporučuju si zapamatovat. Furt říkám Kubímu, když se mi snaží nutit se otužovat, že doma v koupelně se prostě studenou vodou mejt nebudu, páč domů patří teplá, ale na vejletech mi to nevadí, mejt se v těch ledovejch řekách…nicméně na Taravu to není potřeba. V Baines de Guitera je totiž obrovská káď, do který natejká, řekla bych, víc než čtyřiceti stupňová voda…takže se myjeme v teplej, resp. horkej vodě… kousek nad lázněma lávka s vodočtem ukazujícím 60 cm. Voňavý a napařený usedáme do auta a svištíme za zbytkem, který za nás nakoupil v Ajjacciu. Potkáváme se před Carrefourem, který právě zavírá, Moucha získává od Ivoše souřadnice, a tak razíme spát na soutok Liammone a Fiume Grosso – za mostem u Gauges de Baines doleva ca 150 metrů po rozbitej cestě. Po příjezdu nás vítá Ondra se sekačkou, kterou nalezl za prvním stromem. No nemuseli jsme čekat do rána, abychom poznali, že spíme na skládce J, ale stejně dobrej flek a je třeba si ho zapamatovat.
Čtvrtek 5.4. (výlet)
Ač jsme předešlý večírek byli neustále dotazováni, kdo z nás pojede Liammone, po nakoupeném Taravu jsme si nechali rozhodnutí na ráno. Liammone vypadala pro velkou vodu nejen nebezpečně, ale takřka nesjízdně. Jednohlasně se rozhodujeme pro přejezd na Porto. Źany nám řeku z dřívějška nadšeně popisuje i přesto, že dvě hodiny nesl loď na hrbu soutěskou, a tak jedem. I přejezd autem je hodně kochací. Po ne úplně krátkém přejezdu dojíždíme po silnici dále vedoucí do vesničky Ota na most přes právě vzniklou řeku Porto. Levý přítok Spelunca má vody docela dost, pravá zdrojnice Lunca také trpí spíše přebytkem vody a tudíž i řeka Porto má opět nakoupeno. Nést lodě do Speluňky zavrhujeme hned, nicméně parta od Ivoše jela i samotný Porto od soutoku dolů. Jenže DKV nám ukazuje zdvihlej ukazováček. Místo vodočtu se používá pravidlo o přelití betonovýho podstavce Janovského mostu. Nevíme, jestli Janovský most je ten most na soutoku nebo mostík asi tři sta metrů pod soutokem, každopádně všechny betonový podstavce byly 20 až 50 centimetrů pod vodou. DéKáVko říká, že pokud je podstavec pod vodou, může se splutí stát velmi nebezpečné. My chvíli zas laborujem, že je to přece jen starý dvacet let, … a nakonec jdem na procházku J. Žany s Helčou jdou do Špeluňky, zbytek jde kolem pravostranného přítoku Lunca. Po cca hoďce a půl dosahujem sedla a dál se dělíme. Část se vrací zpátky stejnou cestou, Kubís, já, Fíďa a Ondra dokončujem okruh. Sice to znamená brodit a u mě i mokrej zadek, ale stálo to za to. Výlet se podařil a navíc jsme zjistili, že i na Korsice se vyplatí turističit podle seznamáckejch map. A taky, že to DéKáVko asi nekecá, páč ty autobusový válce, co jsme viděli, když jsme stáli asi 400 metrů nad řekou řekly svý…
Po několika dnech se potkáváme s partou turistů, abychom ji zase kvůli špatné domluvě na hledání chrápaliště ztratili. Nakonec všichni společně uléháme, resp. nejdříve na dlouuuuho usedáme na Caspio Plage (na cestě z Porta na Fango jsme ve vesničce Partinello sjeli k moři). Plážka bez lidí, pizzerie těsně nefungujou, mořská rybina páchne, Láva hraje a pivo dochází…paráda, spát jdem pozdě…
Pátek 6.4. (Fango WW III-IV)
Maxík nás v šest ráno láká na východ slunce v kajaku. Ale přemlouval málo. Zpátky usínáme a vstáváme až klasicky po osmej. Po snídačce nás turistí opět opouští a my frčíme na Fango. Nastupujem na ř.km. 10 na mostě do Manso. Žany si vzpomíná, že už tady byl, ale řeku nejeli, páč byla suchá. My po pár dnech nemáme problém s nadbytkem vody, naopak, trochu na víc by to sneslo, ale jedem. Nádherná, nízká červená soutěska se zeleno – modrou vodou. Za náma dvoutisícovky s pořádnou duchnou sněhu, před náma tušíme moře…Hned na začátku pěkný úzký esíčko, ale nezákeřný, čistý a jetelný na voči. Po ca dvou kilákách se říčka sklopí, uprostřed obrovskej šutr, kolem kterýho se voda roztejká na obě strany přibližně stejně a před ním se dělá váleček. Prohlížíme, jedeme, nemá to sílu. Ještě jsme koukali asi do jednoho místa, slajdík s válečkem a úzkej průjezd zatáčející se soutěskou. Pak se to na chvilku rozlilo a ca poslední kilák nad mostem do Chiumi na ř. km. 16 je zas záživnější. Trošku se to scukne, ale asi už jsme na nic dál nekoukali. Za větší vody by to možná sneslo mrknout na ten konec nad vodočtem. Je tam třeba metr a půl skok…U mostu se mění osazenstvo, zůstáváme se Žanym a s Lávou. Kubí, Moucha, Fíďa a Jára střídají za volantem Lídu a Matěje s Verčou, kteří s námi dojíždějí a místy se došoupávají do moře. Kousek nad tím výstuponástupním mostem do Chiumi je vodočet, šplouchá to na 92. Takže za dvedesátidvou už asi až do moře neee J. Za větší vody by to možná sneslo mrknout na ten konec nad vodočtem. Je tam třeba metr a půl skok v úzkej soutěsce s vývarem.
Nicméně na moři nás taky ještě čeká docela adrenalin, páč nikde nevidíme silnici, natož auta a vodáckej telefon má Kubí, kterej už nevodačí, ale řídí . Nakonec se ale objevujou a ukazujou, kam máme dopádlovat a kde máme vystoupit. Parkujeme u kontejnerů, který doslova přetejkaj neopreny i nějaký umění by se asi našlo… Koupačka v ústí Fanga a jedeme spát na Golo do kempu. To se těsně před tím, než Kubí platí devět éček na osobonoc slepýmu recepčnímu mění a přesouváme se za Ivošem vejš po řece. Asi kilák nad elektrárnou na středním úseku se dáváme u růžového baráčku doleva k řece a tam za mostem trávíme poslední letošní noc.
Sobota 7.4.
Sobotní ráno je asi nejakčnější z celého pobytu na ostrově. Už někdy před desátou všichni opouštíme nocoviště. Možná dobře, že tak, páč ty zákazy nahoře u hlavní byly těžko přehlídnutelný… Nakupujem u Bastie nějaký dárky a hurá na trajekt, hurá domů…nepamatuju si, že bych se někdy tak těšila…
Trudomyslnost při čekání na trajekt odháníme míčem a při cestě trajektem kytarou. V Livornu se loučíme a každý svým tempem s rozdílem i dvanácti hodin dorážíme domů. Bylo to skvělý, ale pořád je proč se tam vracet J