Vodácký oddíl TJ Union Plzeň

V nezbytném jednotni, v pochybném svobodni a ve všem s pochopením.

Na Sněžnicích na Ostrý na Šumavě
11.2.2006

Podobných akcí členové TJ Unionu za zimu podnikli
jistě přehršel, nicméně na speciální přání Králíka popisuji
 jako takovou ukázku právě zimní výstup na Ostrý.
Na Šumavě v této době panuje kalamitní stav – na metr slehlého
staršího sněhu napadl další skoro metr prašanu…

Účast: Králík, Noris, Hujer, Helena a Jára

Strašný řev budíku mě probírá v sobotu ráno z mrákot. Mlátím do něj rukou a ještě chvíli pospávám. Za deset minut se už ale oblékám, beru si batoh, zapínám mobil a hned mi přichází tři zprávy. A sakra – asi něco není v pořádku. Aniž zprávy čtu, otáčím se a koukám na hodiny. Kurňa! Velká rafička ukazuje správně, ale co ta malá dělá místo na šestce na sedmičce? Že bych si nařídil budíka o hodinu déle…
            Frčím si to tedy sám z hlaváku osmičkou směrem na Hojsovu Stráž. Jelikož sněžnice prozatím sám nevlastním, mám je půjčené od Kvíťáků a měl jsem si je vyzvednout ráno na nádraží. Jelikož mi ale sněžnice ujeli na járovo batohu již o hodinu dříve, po telefonu se domlouvám, ať mi je nechají na Hojsovce na nádraží. Tam tedy vystupuji z vlaku a mířím si to rovnou k výpravčímu a vyžaduji po něm onu úschovu. Nadražák se nejprve ptá, co že to ty sněžnice jako vlastně jsou a že nic takového mu tu určitě nikdo nenechal. Ani nepoužívám domluvené heslo „Hujer“ a je mi jasné, že zde něco neklape. Z trapasu mi pomáhá naštěstí jeden člobrďa, co mi nabonzoval, že ostatní na mě čekali v hospodě a teď jsou schovaní vzad za budovou nádraží.
            Omotávám své teleskopické hůlky kosmickou tesapáskou, soukám se do zapůjčených sněžnic, co jsou určené do váhy padesáti kg a následuji ostatní krleš ze svahu dolů do Hamrů. Boříme se po kolena do parádního prašanu a sbíháme po louce do vesnice. S Járou to bereme přímo rovně k mostu přes Úhlavu po zaváté střeše garáže, z níž na druhé straně skáčeme dolů jak do peřin. A od teď už to bude jen nahoru. Nalézáme žlutou značku na stromě, která jen sotva vykukuje zpod závalů sněhu a jen zhruba odhadujeme, kudy že ta cesta dále pokračuje. Chvilku jdu první, funím jak lokomotiva, bořím se mnohdy až po pás, ty malé sněžnice jsou fakt znát… Za chvilku mě střídá Jára. A tak to jde celou cestu. Každý produpává cestu jen chvilku a pak se nechá střídat někým odpočatějším ze zadu.
            Stojíme na louce tak s deseti procentním sklonem a plazíme se nahoru. Najednou zvuk, jako když něco žuchne. Otáčím se za sebe na Norise s otázkou: „Že by někde lavina?“ A dostávám odpověď, že to žuchlo přímo pod námi, jak si celá louka s tunami prašanu sedla. Za chvíli dorážíme na kopec s kótou 808,3 m a následně klesáme k Bílému potoku. A opět. Takové žuchnutí a tentokrát cítíme jak se s celou loučkou o kus propadáme a jak nám to „utemovává“ nohy ve sněhu. Asi budeme muset dávat bacha na svahy s větším sklonem.
            Dostáváme se na modrou značku, kde to před námi již projel nějaký bláznivý běžkař, a tudíž se nám k rozcestníku Pod Statečkem kráčí již mnohem lépe. Dáváme si tu chvíli oddech a asi jsme trochu hluční, protože se s hlasitým prasknutím trhá ve sněhu spára podél celé horní hrany nějakého bývalého lůmku, co je hned vedle značky. Docela zajímavé si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby ten svah lomu byl místo čtyř metrů vysoký třeba stovky metrů…
            Další odpočinek si dáváme Na Statečku v dřevěném a skoro úplně sněhem zavátém přístřechu. Králík tu dostává vynadáno od běžkaře, že jim prý ničíme stopu - ? Podle mě spíše běžkaři ničili stopu nám – právo na prašan zvláště na modré pěší turistické neběžkařské trase máme snad úplně stejné ne? No nicméně od teď až na vrchol Ostrý máme před sebou jen nedozírné pláně bílého neposkvrněného sněhu. S velkým úsilím si pomalu produpáváme cestu vzhůru. Nohy se nám boří mnohdy až zatraceně hluboko do kypré sněhové pokrývky. Chvilku jdou paralelně se směrem naší trasy jakési stopy zvířete. Noris je interpretuje jako otisky kopýtek srny a nenechává si to vymluvit ani po té, co se stopy objevují pod větvemi smrku položenými deset centimetrů nad sněhem. Já naopak v polozasněžených stopách rozeznával spíše tlapy – že by rys…? Které jiné zvíře by se dokázalo v tomto sněhu nebořit.
            Stojíme kousek pod vrcholem Ostrého. Přes holý severovýchodní svah se nám naskýtá nádherný výhled do širokého okolí, těch pár okolních zakrslých smrků je pokryto ledovou námrazou vytvářející neuvěřitelně spletité obrazce. Jára s Norisem produpávají prudkým svahem cestu nahoru. Já chvilku čekám, jestli ses nimi sníh neurve a pak tedy jdu holt též vzhůru a na piku jsem odměněn třistašedesáti stupňovým výhledem na celou Šumavu. Nakonec se k nám vydrápal i sněžný Králík s vousy a hlavou celou bílou a s obrovskýma vyděšenýma očima. Prý se ve svahu zabořil tak hluboko do prašanu, že se nemohl vůbec vysoukat ven ze sněhového obětí.
            Pácháme na skále u kříže pár fotek a hlavně dokumentujeme téměř úplně zavátou chatu. A teď už jen řešíme kudy zpět dolů. Výstupová cesta totiž nebyla nic moc. Jára to zkouší přímo dolů po holině mezi stromy, ale v zápětí peláší s vyvalenýma očima neuvěřitelným tempem zpět nahoru. Prý se tam na okraji srázu celý svah trhá. Takže si vybíráme svah více zarostlý stromy a co nejrychleji po něm klušeme do dolin. Jen Králík zůstává po zadu. Potom sebou seknul do sněhu a nekontrolovatelným pádem se rychle sune k nám.
            Nyní nás už čeká jen cesta zpět po vlastních stopách až na Hojsovku, kde nám o chvilku ujíždí vlak a tak musíme chtě nechtě zalézt do místního pohostinství a čekat až na osmičku. 

  Splácal: Hujer

Přihlaš se, aby jsi mohl komentovat

Vodácký oddíl TJ Union Plzeň, Radčická 4,  Plzeň

Copyright © 2014. All Rights Reserved.


DMC Firewall is a Joomla Security extension!