NěmeckoRakouskoŠvajc
16. – 21. 8. 2005
Tato akce vznikla pod patronací Žlutého Kvítku, kdy Noris s Helenou chtěli
vzít starší náctileté děti z oddílu na nějaké pěkné vody do zahraničí.
A postupně se na to nabalilo ještě pár lidí z loděnice…
Účast : Bohouš, Hujer, Jára, Martin Plch, Vašek Fastumgel, Sojka, Barča, Šemík, Vali, Pepa Boháč, Ondra Boháč, Petra, Petr, Housenka, Králík, Helena, Noris, Íí, Klára
Úterý 16. 8.
Přejezd do Němec
Původně máme jet v pěti autech, ale Housenka snědl něco nedobrého, což asi jeho žaludku a střevům příliš nesvědčilo. Čili jsme se museli v osmnácti lidech nacpat do čtyř aut. Naštěstí jel Bohouš s transitem a s vlekem, takže jsme se tam nějak poskládali. První auto fujazdí z loděnice kolem půl čtvrté a scházíme se všichni na parkovišti za GaPa u Loissachu.
Středa 17. 8.
Splutí Loisachu WW II – III a Ammeru WW volej - III
V Německu nám v minulých dnech pěkně napršelo, a tak máme i ráno v Loisachu docela slušnou vodu, i když přes noc nám trochu opadla. Přeci jenom osmnáct lidí je strašná grupa, a tak se rozdělujeme na dvě samostatné skupiny se stejným rozvržením potenciálních plavců a lovičů. Za této větší vody byla řeka zalitější a méně technická a dá se říci, že v podstatě lehčí. Což nicméně nezabránilo Šemíkovi, aby se hned na začátku cvaknul a vyhnil. Ačkoliv jel v druhé skupině, tak poté, co jeho loď proplula kolem první grupy, se za ní vrhl Jára s Valim a společně s Ondrou jí vytáhli ze zaklínění pod šutrem.
Z vody vylézáme u loděnice na začátku Garmische a rozhodujeme se co dál. Moucha nám z Čech posílá esemesky z aktuálními vodočty. Docela slušnou vodu má Ammer, a tak je rozhodnuto. Sjíždíme k elektrárně Kammerl, kde máme povoleno splutí v podobě zeleného terče. Řeka je totiž součástí přírodní rezervace Ammergebirge a jsou zde docela přísná pravidla a hlavně výhružky v podobě pokuty 5000 Euro! Zakázána je zde například jízda proti proudu, rodeo ve válcích, přenášení, prohlížení ze břehu, vystupovat na břeh se smí jen ve stavu nouze atd. Navíc se zde smí jet jen ve skupině obsahující maximálně pět dvojmístných lodí.
Jsme přece Češi, takže se rozdělujeme na čtyři skupiny a startujeme s mírnými odstupy. Ammer je parádní panoramatická řeka (fakt ideální to jet v lodi ve které mi po čtvrt hodině neuvěřitelně bolí nohy), takže trochu vzrušení je jen na začátku v podobě několika kaskád v úzkém hlubokém kaňonu. Nejtěžší stupeň Scheibum WW III je hned první, nicméně Petra s Petrem z kajaků vyhnívají až na nějakém dalším skoku, kdy se jim nedaří eskymovat s pádlem zamotaným v naplavených větvích. Pak už nás čeká poměrně dlouhý volej a panorámata – třeba po levé straně přitékající vodopády Schleierfälle, kde vápenec vytvořil terasy a galerie, to vše porostlo mechem a přes to padá voda.
Na řece je jen jedno povolené vystupování na břeh u zaniklého mlýna, takže se zde setkávají všechny skupiny a protahujeme si bolavé zmačkané nohy z kajaků. Další vzrůšo následuje až po dlouhé volejovité plavbě pod mostem Eschelbacher v podobě trojkových peřejí, zvláště když nám zde Šemík drhne dno hlavou – nicméně nezvedá ani o dno. Tentokrát se alespoň zachraňuje i s lodí a pádlem naprosto sám. A opět už jen čtyři kilometry voleje, pak alespoň přichází jez s dřevěnou skluzavkou zakončenou skočíkem. Ještě pět set metrů a jsme u aut. Máme za sebou docela pěkný trek v kajacích. Ale myslím že není špatné si to jednou za život dát. Teď už jen přejíždíme na parkplatz u Loisachu, kde přespáváme.
Čtvrtek 18. 8.
Splutí Loisachu WW II-III a Sanny WW II – IV
Vstáváme neuvěřitelně brzy a zdatnější část výpravy si dává hned po ránu ještě jednou Loisach, tentokrát již za malého stavu vody. Ještě bych měl dodat, jak Vašek vyrazil jen s lodí a bez pádla, které mu nakonec museli přivézt zpět autem. Řeka ztratila na tahu, za to získala na techničnosti. Šemík si zde zaplaval ještě jednou, ale tentokrát si „člun“ již odlovil sám – Hujer mu akorát házel pádlo.
Probíhá rychlé balení a už si to fujazdíme do Rakous na Sannu. V kempu v Landecku nabíráme vodu a o kousek víš proti proudu si dáváme oběd. Pak už jen vyjíždíme na parkoviště u soutoku Trisanny a Rosanny a hurá do studených vln. Vody sice není příliš mnoho (dle netu na vodočtu v Landecku 53 cm), ale v pohodě se to dá jet. Obtížnější místa jsou jen prostě slitá do úzkého srku. Pro jistotu nám tu hned na začátku plave Šemík. A ani v peřeji u skály, kde sice jednou zvedl, to nedopadá jinak. Ostatně zde plave i Klára s Íí a amerika pro jistotu obnáší. Dále si užíváme řeky, sem tam něco fotíme a točíme na kameru, ještě jednou lovíme šemíkovu loď, jejíž majitel si dává dlouhý pochod po břehu a končíme ještě kousek před Landeckem.
A teď konečně fujazdíme do zaslíbeného Švajcu, kde jsou řeky sice bez vody, za to zde na Martině v bezcelce teče osmdesáti procentní Stroh proudem. Většinou kupujeme pro jistotu rovnou dvě litrové flašky. A ani ten benzín o pět korun levnější než v Čechách není k zahození. Vaříme, popíjíme zásoby strohu, zvracíme a dávíme se (že Martine), spíme a mokneme pod děravou plachtou – to vše již na parkovišti u nástupu na Scuolskou soutěsku na Innu.
Pátek 19. 8.
Splutí Scuolské soutěsky Innu WW II – IV (IV+) a Giarsunské soutěsky Innu WW III – IV
Opět vstáváme na můj vkus neúměrně brzy a to ještě většina z nás má pěkný bolehlav. Rychle se převážejí auta a šup do té hnusné mokré konzistence Scuolu. Vody je sice dle vodočtu na vodočtu v Taraspu jen 12,5 kubíků, ale kupodivu je to na pohodu sjízdné a obtížnost nikterak neklesá – spíše možná naopak. V této soutěsce jsou jen dvě těžší místa (tedy alespoň donedávna to tak platilo). Na obou tedy filmujeme a amerika to obnáší. Plave zde jak Íí a tradičně Šemík, tak i u „džambochovy jeskyňky“ Vašek Fastum, jehož to po cvaknutí trochu nacuclo po skálu. Jelikož se čeká, až Helena a amerika obnesou, dává si to Hujer a Vašek ještě jednou. Fastum zde ale opět eskymuje, tentokrát bez obhlídky jeskyňky a loď již tedy neopouští.
Proplouváme lázněmi a pomalu se blíží konec, kde dříve již byl jen nezáživný volejovitý úsek. Loni zde ale přešla nějaká povodeň a trochu to zde překopala. Takže jsou zde dvě spádová dvojková/trojková místa mezi šutry (Helena zde vyhnívá) a pak přichází taková přehrádka a za ní se voda valí v pěkném spádu přes ostré butry. Teď jak je hodně málo vody, jde všechen proud dole přímo kolem skály a vytváří se zde hnusný šikmý válec ženoucí pod skalní blok a hned za tím je malá skalní dutina s vířící vodou. Chce to tedy precizní nájezd a objet to celé zprava. Problém je ale v tom nájezdu, protože ten není nahoře úplně napohodu. Chvilku to zde obhlížíme a pak se všichni rozhodují ono místo přetáhnout. Jede to jen Hujer a za ním Housenka. A teď už jsme opravdu v přehradě, kde končíme.
Vyjíždíme opět na naše chrápaliště, kde vaříme chutnage a dáváme si chvilkovou siestu. Pak Noris vybírá úderné družstvo na Giarsunskou soutěsku – zůstává zde tedy amerika, Klára, Králík a Šemík. Ostatní fujazdíme nejprve až nahoru k vrchnímu nástupnímu místu, pak ale sjíždíme k tomu nižšímu – volejovitá vrchní část se nám jet nechce. Sestupujeme dolů od silnice přes louku k řece a čekáme na Bohouše, až převeze auto.
Je tu bohužel jen něco přes dvanáct kubíků, ale vše je v pohodě sjízdné. Nejsou zde sice žádné velké válce, ale za to je to techničtější. V soutěsce jsou v podstatě jen tři čtyřková místa, první dvě obhlížíme a na pohodu všichni sem tam s nějakým tím eskymákem dáváme – i když Petr s Íí to obnáší. Poslední těžší místo ve formě skoku je těsně před koncem a jsou zde již připraveni fotografové a kamera. První jede Hujer, který to zde zná (nikdy zde nic nebylo) a tak neobhlížíme. Což je asi trochu chyba, protože se to tu s takto malou vodou trochu pozměnilo. Čili hned prvojezdec se do skoku doslova zhroutí jak pytel cementu a na třikrát eskymuje namáčklý na šutr. Hned za Hujerem jede celá skupina a asi nikdo ten hup nenajede stejně a tak se zde dějí docela zajímavé věci. Od excelentních průjezdů až po vyhnití – Bohouš to sice nádherně skočil, nicméně dole ve válci ho to looplo přes prdel. No a ten válec fakt nepouštěl a to se Bohouš hodně, hodně dlouho snažil se z toho nějak dostat. Nakonec voda propustila alespoň jeho, ale nová EZ od Pulce se docela pěkně zabydlela. Čili nakonec musel Jára navázaný na házečce pro loď doplavat a Noris s Valim pak Járu i kajak na laně vytáhli. Únava je docela solidní, přespáváme tedy opět na chrápališti u začátku Scuolské soutěsky.
Sobota 20. 8.
Splutí spodního úseku Ötztaler Ache WW III – V (X) a Imster Schlucht na Innu WW II - III
Kolem šesté ráno začalo docela solidně pršet, takže spousta z nás je docela mokrých jak kvůli děravé plachtě, tak díky proudům vody, co pod ní natekla. Stáváme rekordně brzy kolem sedmé hodiny a bez snídaně balíme a v neutuchajícím dešti vyrážíme na Ötztaler Ache.U Ötzu v raft centru jsme už v půl desáté a obhlížíme stav vody. Na dvojbarevné tyči, jež značí sjízdnost/nesjízdnost je to akorát na pomezí. Chvilku se dohadujeme, co tedy podniknem. Převážně Noris, který sem od začátku vůbec nechtěl jet, je trochu nepříjemný. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme jen lehčí spodní úsek a to jen ve čtyřech – Ondra, Hujer, Jára a Martin.
Část lidí se jede kouknout nahoru na vodočet, čtyři jezdci mezitím snídají a převlékají se v tom hnusném dešti do odporně mokrého hydra. Nahoře je prý na vodočtu 250, což je prý docela dost (podle DKV je HW už při 240). Asi to bude docela frčák, ale když vidíme nasedat i komerční raft, tak to musíme dát také ne? A tak razíme a během mžiku v prudkém proudu mnoha desítek kubíků mizíme ostatním z očí – i když Hujer si dává hned v první vlně eskymáka – samozřejmě že jen pro pobavení diváků J. Máme před sebou 12 kilometrů pěkně rychlé jízdy na velkých vlnách a občas s nějakým tím válcem či žumpou. Samozřejmostí je, že obnášíme ixkový jez – je to fakt totální hnus. Jak někdo něco takového mohl postavit fakt nechápu – já bych ty kraftwerkáře hnal – že Kubánec?
Nejobtížnější místo je u „ostrova“, a tak vysedáme z lodí a jdeme si to trochu prohlídnout. Jo jasně – dva válce vlevo a pak jeden přesazený vpravo – průjezd je nám jasný. Chce to tedy dostat se zpět trochu nahoru a řádně to rozjet. V čemž je trochu problém. Stojíme na ostrově uprostřed řeky. Ondra to tedy začíná brodit k pravému břehu s kajakem v ruce. Ale i zde mu voda sahá po pás. Jára s Martinem ho následují. Plcha dvakrát strhává proud, ale nějak se zase stačil zachytit a odnesl to jen odřenou nohou. Hujer raději leze do lodě a nakonec to i úspěšně přetraverzuje – i když tak tak.
Nalizujeme zpět do lodí a vrháme se do dravého Ötzu. No, akorát ta obhlídka ze břehu asi nebyla úplně dokonalá. Hned v námi vybraném nájezdu nás úplně zbržďují šutry ukryté těsně pod břečkoidní vodou. I tak se většině daří objet první tři válce, jenže pak přichází ještě jeden (podle Ondry tam za normálního stavu vody nic nebylo) a tak ho všichni vymetáme. Naštěstí první tří nějak projíždějí. Jen Hujer žumpu bere středem, hází backloopa, chvilku trčí, ale nakonec se vytahuje při eskymáku s pádlem hluboko pod hladinou. Teď už jen sehnat další plíce, aby mohl dál pádlovat v tom šíleném proudu J. Pomalu, vlastně docela rychle se chýlíme ke konci, vléváme se od Innu a už jen tři kyláky a hurá pod plachtu (stále totiž vydatně prší) a lijeme do sebe teplé čaje a polévku.
Záhy vyjíždíme, kde se u raft centra pod dálnicí v Imstu převlékáme do waserhadrů a mrzneme při čekání na převoz aut. Hujer, Jára a Martin ješt ve volném čase freestilují na parkovišti v 5 cm hluboké louži. Konečně tedy nasedáme na Imster Schlucht – i zde je vody nadstav. Pohoupání snad na víc jak dvoumetrových vlnách je fakt zážitek. Ještě že s námi dnes nejel Šemík, asi by si trochu zaplaval. A máme toho před sebou celých 12 kilometrů. Až do soutoku s Ötzem jsou to jen čisté vlny, ale pod tím přicházejí i dvě přesazené žumpy – za této vody docela bytelné. No a to by bylo, aby tam někdo z takové obrovské grupy neskončil. Takže Hujer s Járou a Housenkou loví Kláru a její loď. Klára si dokonce pochvalovala plavbu za Houskovou lodí přes velké vlny bez lodě. Zbytek skupiny u druhého břehu loví ameriku a její osádku, kterážto po dosažení bezpečného břehu bere mety a mizí přes louku někam dolů po proudu. To, že amerika byla vylovená kousek pod nimi nějak nebrali v potaz. A tak chvilku čekáme, jestli je nenapadne se vrátit. No – nenapadlo. Tak se dělíme na dvě skupiny a půlka lidí jede do cíle a hledá při tom na břehu Sojku s Barčou. Naštěstí si jich Jára snad po 2 km všímá a posílá ty polena zpět.
Konečně na chvilinku přestává pršet, a tak toho využíváme a dáváme chutnage. K večeru pak přejíždíme do Německa na Rissbach, kde je zase zataženo a opět začíná v noci pršet. Naštěstí teď spíme všichni u přehrady schovaní pod betonovou monumentální sloupovou konstrukcí nouzového přepadu vody.
Neděle 21. 8.
Splutí Rissbachu WW II – III+
Opět se budíme do neutuchajícího deště, ale ještě jeden den se přemůžeme a do toho hnijícího mokrého hydra holt vlezeme. Jedeme téměř v plném počtu (jen bez Bohouše, kterému otekl kotník z Giarsunu). Rissbach je poměrně volejovitá řeka, jen dvakrát trochu přiostřuje. Ale většina z nás takzvaná Žebra v pohodě dává (ty jsou nakonec sjízdný asi úplně kdekoliv, protože každý z nás to jede úplně jinak – Pepa Boháč třeba napřed pozadu a Hujer málem i s Norisovou lodí, kterou při nalizování do vody strhl omylem do proudu J). A ani Esíčko u skály nám nečiní potíže. Nakonec plave až Klára dole v hluboké soutěsce mezi skalami, kde máme v rychlejším proudu trochu problémy s lovením lodě. Hlavně jí chceme odchytit dříve, než nám splave do šestkového klamu.
Nu a teď už nás čeká jen zácpa těsně za Mnichovem, kterou všichni nějak objeli, jen bohoušovo tranzit zde tvrdne dvě a půl hodiny. No a toď zhruba vše.
Splácal: Hujer