Vodácký oddíl TJ Union Plzeň

Zdravím všechny vyznavače běžek! Jak asi víte, jsem nepoučitelná a ani letos mě nepřešla chuť na extrémní běžkařské závody. Po loňském Vasově běhu jsem tentokrát zvolila o poznání jednodušší zářez - "pouhých" 76 kilometrů, zato v alpském terénu a bruslením. Jestli vás zajímají dojmy, jukněte na to. Enjoy ;)

 

 

Tentokrát už to bylo opravdu naposled
Závod začíná špatně od první minuty. Tedy přesněji řečeno od páté. Poprvé v životě jsem propásla start. Zdržela jsem se předstartovní přípravou lyží, hledáním záchodu a poté našeho řidiče, který mi nese věci. Kromě těch, které budu potřebovat po dojezdu, má u sebe bohužel i ty, které potřebuju na závod. Především energetické gely a sladké tyčinky pro chvíle, kdy mi bude nejhůř. A že jich nebude málo.  
Záchod jsem našla. Řidiče už ne. Po chvíli hysterického pobíhání tam a zpět to vzdávám a utíkám na start, kde nacházím kolegu Čendu a kamarádku Janu. V ten moment uvidím červenou bundu řidiče a s výkřikem "Jarda" se vrhám proti proudu připravených a nadržených závodníků a nechávám tam Janu s Čendou. 
Co naplat, energetické gely jsou důležitější. A nějaká minuta se na 76 kilometrech stejně ztratí. Vrhám se k červené bundě a záhy zjišťuji, že můj zrak je ještě horší, než jsem myslela. Nejvyšší čas navštívit očního lékaře. Jediné, co sedělo, byla červená barva bundy. Takže jsem bez gelů a ještě mi mezitím všichni odstartovali. 
To je vskutku povedený začátek. Trápím se od prvního kilometru. Do značné míry je to způsobeno tím, že jedu sama. Moje startovní vlna je několik set metrů přede mnou, další zase pár minut za mnou. Začíná sněžit, lyže se v měkkém sněhu boří a jede se těžko. Adrenalin, který způsobilo zoufalé hledání záchodů a mého "servismana", mi taky nepřidává. Při ceduli značící, že do cíle zbývá 75 kilometrů, si začnu nadávat. 
Trať lemují místní, kteří vydatně povzbuzují. Jako osamělý běžec si alespoň tohoto pocitu dopřávám vydatně. Zoufale se na ně usmívám a při jejich povzbuzování "je to dobrý, jeď, jeď" si myslím své. Není to vůbec dobrý, tělo se ne a ne rozehřát na provozní teplotu a z bruslení, na které moje nohy nejsou příliš zvyklé, mě začínají bolet holeně i ruce. 
Pocit se zlepšuje až kolem osmého kilometru. Konečně se rozjíždím, je mi lépe a dojíždím část mé vlny. Při následujícím stoupání už zahlédnu i Janu a zaraduji se. První občerstvovací stanice, hodím do sebe trochu ovoce, čaj a jedu dál. 
Stoupání pokračuje, jedu si turistickým stylem pravá noha levá ruka a naopak. Neubírá to tolik energie a tempo je docela rychlé. Předjíždím další závodníky, dojíždím i Janu. vyměníme si pár rádoby povzbudivých vět a pokračujeme dál každá svým tempem. 
Dostáváme se na část trati, na niž jsme v předchozích třech dnech trénovali. Podle profilu má tato část být po rovině, spíše mírně z kopce. Vydařený vtip, jak už jsme zjistili. Je to neustále nahoru a dolů. Naštěstí už jsme si to ale vyzkoušeli a nenechám se tím tedy rozházet. 
Jede mi konečně vcelku příjemně a z jízdy mám dobrý pocit. Začínám věřit tomu, že závod zvládnu dokončit. A to i přesto, že následující úsek je dost demotivující. Jede se po dlouhé pláni, dlouhé zhruba tři kilometry a po levé straně je vidět trať zpátky. V nejvzdálenějším bodě "pytlíku" chybí do cíle zhruba čtyřicet kilometrů. Usměju se při představě, že to už je jen pěkný celodenní výlet. 
Se závodníky prohodíme občas pár povzbudivých slov, všichni se shodujeme na tom, že měkký sníh nám dává zabrat. Uklidňuje mě, že na tom jsme všichni podobně. 
Brzy přijde nejhorší stoupání celého závodu. Z vesnice Bois d'Amont vidím prudce stoupající trať, kterou lemují nadšení místní. Opět přecházím ke svému turistickému stylu, předjíždím soupeře a naivně se uklidňuju tím, že za další zatáčkou stoupání skončí. Neskončí. Na mysl mi vytane heslo Jizerské padesátky. Závod, kde se radost rodí z bolesti. To bude vskutku radostný večer. 
Tempo držím stále dobré, nepředjíždí mě nikdo. To se mi ale brzy vymstí. Jsme nahoře, zaraduji se. Nejvhodnější místo na energetický gel. Kdybych ho tedy měla. Občerstovací stanice na obzoru není a trať začíná klesat. A moje nohy tuhnout. Do cíle zbývá 35 kilometrů. 
Když rozhýbu nohy, začínají bolet ruce. A po rukou zadek. Když se předkloním do sjezdařské pozice "ve vajíčku", rozbolí mě záda. A tyto pocity se střídají až do konce závodu. Slabou útěchou je, že přibývají občerstvovací stanice. I když z čaje i odporného iontového nápoje už se mi zvedá žaludek. 
A tělo tuhne čím dál víc. Na obzoru vidím další ceduli udávající počet kilometrů do konce. Vzpomenu si na radu známého, který mě před odjezdem na Vasův běh nabádal, ať se na ně v žádném případě nedívám. Radil, ať radši myslím na to, že jsem mladá, chytrá a hezká holka. Neprozřetelně se na ceduli podívám. 25 kilometrů. V ten moment si připadám stará (na podobné závody), blbá (že jsem na účast kývla) a zmožená (jako kůň). 
Povzdechnu si a dojde mi to nejhorší. Až dojedu do cíle, dřina nekončí. Budu muset sundat lyže a po svých dojít do sprchy, na jídlo a do auta. Dohromady minimálně jeden kilometr. Při této představě se mi chce brečet. Jen představa, že se budu muset ohnout ke svým lyžím, mě děsí. 
Aspoň že s ubývajícími kilometry začíná trať konečně klesat. Ve sjezdech jsem velmi opatrná, pádu (a především následného zvedání a vypadnutí z tempa) se opravdu bojím.
Vyjíždíme na pláně, před námi se rozevírá výhled a sebemenší stoupání bolí. Ale kilometry ubývají. Vzpomínám si, jak jsem při loňském závodě na Vasově běhu dostala druhý dech. Na sedmdesátém kilometru. Ten už se blíží a já jsem zvědavá, jestli přijde i tentokrát. 
Přišel. Do cíle chybí pět kilometrů, což je vzdálenostně přesně má oblíbená trasa mezi Horskou Kvildou a Kvildou. A co víc, ve vesnici, kterou projíždíme, je i kostelík podobný tomu na šumavské Kvildě. Nohy se rozjedou, dýchá se dobře a tělo nebolí. Předjíždím soupeře, do cíle zbývají poslední kilometry. Tři, dva, jedna. Poslední kilometr dokážu ještě zázračně zrychlit. 
Projíždím cílem v 6:36,10 a jsem spokojená. Tedy přesně řečeno spokojená s výsledkem. Tělo okamžitě po zastavení začíná bolet a já si rekapituluji protrpěné kilometry. Do zprávy, kterou rozesílám svým blízkým, nezapomenu přidat prosbu, aby mi při přednesení dalšího podobného nápadu dali pár facek. A teď už jen pevně věřím, že to opravdu udělají.

 

http://www.transjurassienne.com/

Všechny fotky: {phocagallery view=categories|imagecategories=0|imagecategoriessize=0|hidecategories=1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18,19,20,21,22,23,24,25,26,27,28,29,30,31,32,33,34,35,36,37,38,39,40,41,42,43,44,45,46,47,48,49,50,51,52,53,54,55,56,57,58,59,60,61,62,63,64,65,100,101,105,106,108,109,110,111,112,113,114,115,122,123,124,125,126,127,128,129,130,131,132,137,138,141,139,140,142,143,144,145,156,149,157,166,167,168,169,83,84,85,86,87,88,89,90,91,92,93,94,95,96,97,98,146,99,104,107,147,148,150,151,152,153,154,155,158,159,160,161,162,163,164,165,133,134,135,136}