Čtvrtek 2. července:
Dovolená začíná, čeká nás první společný zájezd Čádíků a Potraviňákama do Norska. Ou jé! Sraz je o půl šesté v čádické loděnici, přesně! Nesmíme se voprcávat jako normálně, tentokrát totiž máme vyšší cíle. Tedy stihnout trajekt ve čtvrt na tři z Rostocku.
Jede nás pět aut:
Cordobba (Pulc, Miluška, Bob, já)
Vito (Lubošek, Lukášek, Lída, Tamara)
Mondeo (Lucka, Kulík, Lukaso, Kočan)
Tarzanovo vůz (Tarzan, Pepe, Píďák)
Cyklistííí (Madlenka, Čechyn, Kope)
Cordobba má sraz ve čtyři, postupně ale volají jednotliví členové posádky, že nestíhají. Pulcojc musí ještě nakoupit, Bob opravuje vařič. Marně. „Naštěstí“ nás zachraňuje Semínko se svým krásně udržovaným vařičem. Hurá, máme všechno a jsme všichni. Briskně naházíme věci do auta, vynecháváme zastávku u čádíků a valíme rovnou na dálnici. Tady zjišťuju, že nemám já sváču. No stávají se horší věci. MP3 začíná stávkovat, baterie vybitá záhy za Plzní a my jsme nuceni poslouchat „hity“ z radia. V Německu si Pulc po několikahodinovém řízení dává jedno kvasnicové pivo a padá z něj jedna perla za druhou. Zřejmě slušnej model. Trajekt nakonec stíháme všichni – Tarzan se kvůli tomu řítí 180kou po dálnici, Cordobba stíhá i s vtipnou zajížďkou před trajektem na odstavné parkoviště. Kudy samozřejmě cesta nevede… Přijíždíme tak ale jako poslední, auto máme v podpalubí a druhého dne se ukáže, že to byla fakt dobrá volba. Spíme na palubě, vypijeme pár pivek a alou na kutě.
Pátek 3. července:
Ráno přijíždíme do Trelleborgu, je krásně, svítí sluníčko a není nad to strávit den v autě. Opruzoidní cesta začíná už výjezdem z trajektu, kde se Lubošek záhadným způsobem zasekne a především „potratí“ Bobovo kartón dvandiček. Může Bobovi začít zájezd hůř? Po dvou hodinách, kdy na Luboška čekáme na benzině, se tuto zdrcující zprávu dozvídá. Snaží se nedat najevo zoufalství, přece se umí bavit i bez alkoholu.
Po pár hoďkách na cestě zastavujeme u fjordu, kde chcem dát piknik a koupačku. První místo rychle opouštíme, protože se ze zátoky line tak strašný puch, že naprosto nepobíráme, jak tam může být zaparkovaných tolik přívěsů norských rodinek, které tu tráví dovolenou. Druhá zastávka je o poznání lepší. Smolařskou štafetu po Bobovi přebírá Kulík, kterého během deseti minut ve vodě stačí požahat medúza a ještě si rozřízne nohu.
Vyrážíme opět na cestu, u Osla se vzájemně poztrácíme a cesta nás pomalu přestává bavit. Protestně otvíráme s Bobem flašku červenýho, kterou ztrestáme do příjezdu na chrápaliště. Vybrali jsme lom u cesty. Kousek je řeka Glomma, dáme samozřejmě hnedka koupačku a tentokrát si nohu rozříznu já. Lom má jednu, o to větší vadu. Je tu strašně komárů. Večírek neprobíhá ani moc dlouho, odhánět komáry není příliš zábavné. I tak ale Bobika blinká, údajně spolknul mouchu.
Sobota 4. července:
Noc je divoká, komáři neústupní. Slabší povahy odcházejí z lomu do lesa. Každopádně ráno jsou poštípaní všichni, někteří vypadají, že je sklátily neštovice. Naším dnešním cílem je Glomma. Záhy ale zjišťujeme, že to není nic pro nás. I slabším členům výpravy připadá řeka podivně klidná, až netekoucí. Nevadí, jedeme na Imsu. Podle Obsommera je lepší zkouknout stav, doporučuje most pod úsekem. Pokud je tady málo vody, radí nejezdit. Málo vody opravdu je, ale my jedem. Nahoře baštíme, pak převážíme auta. Tarzan se rozhodl, že nejede. Místo aby nám to prostě oznámil, volí originálnější formu. Při převážení aut oznamuje, že může vzít do auta ještě dva. Nepochopil to nikdo, takže na něj nahoře ještě půl hoďky čekáme.
Rozdělujeme se na dvě skupiny – k osazenstvu Cordobby se přidává Pepe a Píďák. A záhy zjišťujeme, že Olaf měl pravdu, vody je skutečně málo, je to děsná šutrovačka. Kočan plave, je tam málo vody, potloukla by se. Po příjezdu dáváme koupačku a opalovačku.
Chceme spát nedaleko u jezera. Objíždíme ho celé, stavíme asi desetkrát, nic se nám nelíbí. Nakonec místo vybereme, hnedka začínáme vařit, všichni máme strašný hlad. Do minuty se nad námi stahují černá mračna (čti hejna komárů). U Boba a Luboška se začíná projevovat jistý neklid, oba hystericky korzují po cestě, máchají kolem sebe rukama a co chvíli vykřiknou. Přijíždějí cyklisti, kteří navrhují se přesunout na nedalekou náhorní planinu, kde to ale strašně fičí. Hraje se na kytáry. Akorát Bob je starej, usíná dřív než Kulík a Lukaso.
Neděle 5. července:
Spíme do půl jedenácté, nevzbudí nás ani ovce, které se nám pasou přímo za hlavou. Část má na obličeji další štípance. Ráno koupačka v jezeře a pak se přesouváme na vodu. V plánu máme Follu. Taky má málo vody,
Po příjezdu část osazenstva vaří, část jede napřed. Čeká nás delší přejezd, už u večeře začíná Cordobba popíjet zásoby vína, kterých má na třetí den zájezdu podezřele mnoho. Řízení se ujímá dobrovolně Miluška, my pokračujeme v dobře našlápnutém mejdanu. Červené střídá bílé, Miluška nás každou chvíli hecuje k větším výkonům zvoláním „cílová rovinka, musíte zrychlit“. Cílových rovinek bylo soudě dle našeho stavu minimálně deset. Bob získává novou přezdívku – prostatik. Stavíme velmi často… Po dvou vypitých petkách usoudíme, že je třeba zapít vínko „brzdou“. Bob si ale poplete petky a víno zapije mocným douškem 52procentní lihoviny. Náš výkon zakončujeme při placení BOM. Nemáme 50 norků, platíme teda za dvě auta najednou. Vypisování se chopí Pulc, místo SPZ krasopisně vypíše číslo 0001.
Po příjezdu Bob předvádí vtipnou scénku s převlíkáním a na náhorní planině se válí nahej. Madlenka si ho fotí se slovy: Až se mě budou příště ptát, proč ještě nemáme děti. Mejdan prý zdárně pokračuje, Bob by přepral každýho, protože je o dvacet kilo těžší, jak vytrvale opakuje. Pravdou je, že pod jeho váhou nevydržela ani moje zánovní židlička, na kterou upadl poté, co do něj Pepe ukazováčkem (!!!) strčil.
Pondělí 6. července:
Opilci zjišťují škody a z útržků si dávají dohromady včerejší večer. Pulec omlouvá své včerejší majstrštiky slovy „sorry, samozřejmě“. Dobře udržovaný vařič od Semínka toho rána zcela vypovídá službu. Doteď fungovala aspoň jedna plotýnka, teď už ani ta. Všichni jsou chytrý jak rádio, zkoušíme líh, strunu, ale je to marná práce. Asi je to rozbitý.
Cestou na Loru stavíme na nákup v Dombasu – kupujeme flinsteaky, reke salade a zmrzlinu. Vždyť máme dovolenou. Ochcáváme automat na plechovky, za plechovku od českého piva nám dává pěknou norskou korunku. V plánu máme Lagen, není tam ale vůbec nic, jedeme teda rovnou dál na Loru. Na vodu se ale dostaneme až v pět, proto se rozhodujeme jet jenom horní úsek. Je to osm kiláčků, pěkně to teče, v soutěsce pár válečků a hezká zásuvka, pod kterou je solidní šupec. Píďákovi padá šprajda, plave, všechno chytáme. Za chvíli se to zklidňuje, řeka se rozlívá, pohodička. Perličkou je třímetrový skočík, moc pěkný. Lubošek si to vynáší asi třikrát, než se mu to podaří dát čistě. Končíme na chrápališti, poprvé stavíme plachtu, prapodivně se to honí. Děláme oheň a zase jsou tu komáři. Cyklisti přijíždějí až po půlnoci, neprozřetelně poslechli GPS a dali si pěkný off-road.
Úterý 7. července:
Ráno nemusíme nikam spěchat, jedeme odsud. Kucí dávají pojezd ve válečku pod mostem, Lukášek si vyhazuje rameno. Zjišťuje, že nemá pojištění, měl za to, že mu ho zajišťuje Bob. Přejezd do Lillehammeru, blíž nic nebylo. My startujem pod mostem, pěkně to teče, válečky, ale dají se v pohodě objet. Já krysím vcelku brzo, ostatní nahání loď. Máme všechno, já už nejedu. Tamara si dává krysu pod skalkou. Když ostatní vidí, kam zmizela, mají zaťato. Po Tamaře to jede ještě Pulc, Lubošek a Bob, který se rozhodl právě na tomto místě vyzkoušet, jestli umí kontra záběry. Kočan vystupuje chvíli před koncem.
Po dojezdu jídlo, procházka na vodopády - masakr. Cestou pěkně zmoknem, vracíme se k mostu, Pulc s Luboškem jedou znovu. Lubošek se nechce nechat ode mě a Tamary zahanbit a ukazuje, že krysit taky umí. Večer začíná chcát, vytopený jsme i pod plachtou. Lukášek dostal v Lillihammeru ortézu a pro dnešek má od paní doktorky nařízeno „no wine, no beer“. Naštěstí nemá antibiotika a do konce zájezdu může tedy aspoň popíjet z ukořistěného plata Bobovo Urvikulí.
Středa 8. července:
Původně jsme si chtěli dát noch ein mal Loru, přes noc se ale po dešti vydatně zvedne stav, váleček mizí a nikdo jet nechce. Přesouváme se na spodní Jori, cestou nakupujeme, Bob dostává depresi. Rozhodujeme se, kdo pojede. Pulec se nás snaží zlákat slovy: Pojeďte všichni, nebudete litovat. Naštěstí strach zvítězil, vody je požehnaně (dole na vodočtu asi 140) a je to souvislá čtyřka. Míla s Tamarou utíkají, lodě nechávají u řeky, pak si dávají čtyř a půlhodinovou procházku norskými hvozdy. Plave ještě Pepe a Lubošek. Zbytek holčiček s lazarem Lukáškem převáží auta, prohlížíme si spodek a pak dáváme KPČ. Lída chce na fossen, když už je v tom Norsku, ale v okolí žádný není. Tak aspoň navštívíme Lesii, kde je skanzen a dřevěný kostelík. Lída, když už neviděla ten fossen, aspoň vyhrává soutěž o to, kdo najde nejmladší hrob. Congrats! Když se vrátíme k řece, přibíhá v panice Pulec. Bere auto a odjíždí do lesů hledat Milušku s Tamarou. Nastává nahánění, nakonec Milču s Tamarou potkáváme, když se dostanou na silnici. Na to, co mají za sebou, vypadají překvapivě vysmátě, což nás všechny potěší. Za chvíli doženeme i Pulce a jsme zase všici. Kluci vyráží pro lodě, zbytek jede k dojezdu Jori. Spíme tam v baráčku (zřejmě bývalá elektrárna). S loděma se vrací kolem jedné a vypadají dost znaveně.
Čtvrtek 9. července:
Přejíždíme na Sjou, stává se z nás kripl zájezd. Bob má nateklou a zavázanou nohu, já mám zánět šlach. Rozhodujeme se, že pojedeme nejlehčí úsek Sjoy, úplně nahoře. Když přijíždíme, máme problém rozeznat, jakým směrem řeka teče. Pepe přehlíží směrovku k hajzlům, hromádku udělá přímo před nima. Čekání si krátíme posloucháním Lakatoše. Past vedle pasti, pičo! Začátek úseku o ničem, volej jak hovado. Lubošek s Lídou cvičí eskymáky, mají nové lodičky a nějak na sebe nejsou zvyklí. Brzy se to mění, vlny jako kráva, sype to pěkně. Dole jsme za chviličku, vystupuje těsně na průserem. Pietkové miesto, inak celé ve štvorce. Šak viete padlovat, hej?
U aut začínáme popíjet, dámské pití džus se slivovicí v naprosto nedámském poměru. Pijeme na nevěstu Kočana, která u toho ale nejní. Lazaři Bob s Lukáškem se nenechávají ve štychu a krásně si pomáhají. Bob má odloženou nohu na Lukáškovi, Bob mu za odměnu nasazuje čepici.
Spíme na chrápališti před nástupem na Grand Canyon. Bob má nateklou nohu a horečku (čti mírně zvýšenou teplotu
Pátek 10. července:
Ráno spíme vcelku dlouho, je zase hnusně. Dneska se jede PlayRun, který je psaný jako III IV. Ranění a těhotné mají rest day. Na nasedacím plácku je strašná kosa, Píďák s Lídou si čekání krátí tanečními kreacemi. S autem stavíme kousek po začátku, kde je váleček. Tipujeme, kdo by do něj mohl zahučet. Výsledek předčí všechna očekávání. Bob do něj naveze celou skupinu, následkem čehož plave Pepe a Píďák. Zřejmě je chtěl připravit na esíčko. Následuje zběsilé lovení lodí a nahánění po břehu. Nakonec se pochytá všechno, ale začíná klíčit myšlenka na zavedení tradice pití z neoprenky za každou krysu. Po příjezdu do cíle se jdeme podívat na esíčko, přicházíme ale pozdě a nevidíme nikoho. Spíme stejně jako včera, přijíždíme tam docela brzo. Lubošek mi vyrábí epesní dlahu, se kterou strávím následující týden. Na osazenstvo Vita se začíná lepit smůla – pod Lukáškem se rozpadá židlička, vysílačka se ztratila a MP3 rozbila. Naštěstí už je to domů jen 48 hodin. Večer se hraje, zpívá, končí se kolem čtvrté.
Sobota 11. července:
Ráno se vymrdáváme na naše poměry značně brzo. Část party to dneska balí a chce stihnout trajekt v 7.45. Cyklisti dnes vyrážejí na sólo výlet, pojedou trajektem ve tři a odpojují se už ráno. Zbytek dává znovu PlayRun, nejede mrzácké trio (já, Bob, Lukášek), Miluška dnes jede, je pěkně. Jitka dojíždí dál než včera, vysype se ale zas a jeden váleček si jí pěkně poddává. Tímto je prý smazán i zážitek ze Savy Bohynjky. Zbytek úseku jde po břehu, bere na výlet Lukáškovo bundu, kterou má zapůjčenou. Pepe, který původně plánoval jet i esíčko, jí jde naproti. Na esíčko teda přijíždí jen čtyři rideři – Kulík (zvedá natřikrát), Lukaso (s mocným výlehem), Lubošek (našel opět jistotu a zvedá!!!) a Pulc (který si dává válce pěkně na komoru).
Nad slalomkou se loučíme a Cordobba přejíždí k hřišti pod PlayRunem vyzvednout Milušku. Tady i vaříme. Když otevřeme kufr objevíme Magdy oblečky a Lukáškovo židličku. Chybí nám ale plachta, kterou potřebujeme na další týden. Takže žhavíme dráty a shledáváme se s partou ještě jednou. A teď už opravdu tradá…
Od této chvíle Cordobba osiřela. A vzhledem k osazenstvu a jejich stavu bylo třeba pozměnit původní plány. Na vodu už to nebude (nemůžu já, Miluška může jen, když bude teplo), na chození taky ne (Bob má nateklou nohu). Volíme tedy odpočinkové a nenáročné KPČ. Od této chvíle se stává Bob nesnesitelným – jeho nejčastější hláškou je „já chci domů za Madlenkou“, „mně se stýská“. Všem je ale jasné, co je pravou příčinou jeho mrzutosti. Nedobrovolná týdenní abstinence...
V sobotu se jdeme ještě podívat na fossen pod chrápalištěm, který jsme nestihli. Cestou hodí Bob krásný záda. Spíme kousek od fjordu cestou do Bergenu.
V neděli dáváme ráno koupačku, pak nás opět Bob velmi pobaví, když si v domnění, že se maže opalovacím krémem, napatlá na ruce i obličej tužidlo, který mi vyteklo do hygienický tašky. Cestou prohlížíme vodopád Moneydrop na Strondelselvi, pak jedeme dál přes Voss do Bergenu – krásného přístavního města. Muzeum lepry už je zavřeno, tak dáme jenom vycházku po městě, vyfotíme se na kanónech a jedem hledat místo na spaní. Dostáváme zprávy od Vita – trajekt sice stihli, za Berounem jim ale vypověděl službu klínový řemen a čekají na odtahovku.
V pondělí jedem na fosseny, největší Vöringfoss má
Do Osla řídí Pulc, při výjezdu z lesa má menší kolizi s pařezem, který se mu postaví do cesty a nechce, darebák, uhnout. Pulec se řídí heslem „když to nejde silou, tak to půjde větší silou“. Odnáší to nárazník, který se naštěstí díky sluníčku zase vrátí do svého původního tvaru. V Oslu navštěvujme Kon-Tiki a Marytime muzeum. Moc pěkné… Den zakončujeme zmrzlinou. Spíme na odpočívadle, ráno nás budí kolem osmé déšť, vyrážíme a chceme se po cestě aspoň vykoupat v moři. Jakmile dojedeme na místo, začnou se nad námi stahovat černá mračna. Piknik dokončujeme schovaní pod stolem a jediný, kdo se koupe, je Pulc. Než dojdeme k auta, jsme turch úplně všichni. A odteď už zase svítí sluníčko, moc příjemná cesta. Zlatým hřebem KPČ jsou silniční mosty do Dánska. A pak už jen zdlouhavá cesta domů, do Podolí, do lékárny…
Krysy:
Píďák - 3
Lubošek - 2
Pepe- 2
Tamara – 2
Já – 1
Kočan - 1