Korsika
29. 5. – 7. 6. 2005
Korsika – ostrov zaslíbený. Vysoké hory a spousta sněhu – to znamená parádní
vodu při jarním tání. Nejprve máme trochu problémy se domluvit na termínu,
ale nakonec razíme vstříc úzkým potokům padajících z vysokých hor…
Následující text je kombinací Hujerova popisu (normální písmo) a Čůrova popisu (tučné).
Účast : Pankáč – Mates, Žandul – Šiva, Bob, Kódl, Hujer, Fíďa, Čůro, Láva, Šuk
Pátek 29. 5.
Přejezd na Korsiku
V pátek to valíme po dálnici na Rozvadov. Máme dvě a půl hodiny zpoždění oproti plánovanému odjezdu. Je půl osmé večer, stmívá se a v dodávce plné plzeňských pádlerů hraje hudba. Je tu pohoda. Všichni jsou nažhaveni na devět dní pádlování, pohody a života mimo civilizaci.
Sobota 30. 5.
Přejezd na Korsiku a odpočinek po cestě
Sobotní ráno je slunečné, bez mraků. Paprsky se odrážejí od vln tříštících se o bok trajektu v Livornu. Snad najdeme místo pro naše dvě auta. Našlo se a čtyřhodinová plavba nás dělí od vstupu na ostrov o kterém se v Plzni dva měsíce hovoří. Tavignano je prvním cílem naší cesty. Snažíme se k této vodnaté řece co nejvíce přiblížit. Zbytek odpoledne relaxujeme po dlouhé štrece.
Neděle 31. 5.
Splutí Tavignana WW III - IV
A konečně přichází první voda. Chceme nejprve něco na rozjetí a tak volba padla na řeku Tavignano. Vody má akorát a hlavně nás tok vítá naprosto průzračný. Nejprve musíme přepádlovat kus přehrady a poté se vrháme do zatraceně dlouhé a vysoké retardérky. Jen škoda, že v ní není příliš mnoho vody, protože dna lodí docela trpějí o betonové ostré prahy. Proto těžkotonážní Kódl posílá svého Diesla jen tak šlajsnou a Hujer to obnáší s lodí na rameni. Bob o tom chvíli také přemýšlí, ale úzký a vysoký bok šlajsny se mu na sestup taky moc nelíbí. A tak s ostatními zařezává plast do betonu…
Stojím nad ústím do dlouhé retardérové šlajsny. Koukám na Žandula, jak lehce klouže šlajsnou dolů. Nasedám do kajaku, natahuji špricnu. Tuto chvíli si vychutnávám, je to paráda být opět na vodě. Ten den jsme pádlovali maximálně čtyřkovou vodu. Na rozplavbu to bylo naprosto ideální, i když možná moc lehký. Za větší vody to tu musí být hukot.
Z překrásného kaňonu Tavignana vylézáme u silničního mostu. Mírně nalitý Šuk předvádí umné skoky do vody, Žandul se snaží nachcat Kódlovy do helmy, sem tam letí nějaká loď z dvoumetrové výšky do louže, a prostě - pohoda…
Pondělí 1. 6.
Splutí Vecchia WW IV - VI
A je to tady – řádná korsická řeka Vecchio. Auty na nás poměrně časně dopoledne přijíždíme k nástupnímu místu u křížení se dvou silničních mostů, na sluníčku čekáme na převezení aut, adrenalin má barvu hovna, takže ani toaleťák nezahálí. A konečně sestupujeme šíleným krpálem dolů do hlubokého kaňonu naší dnešní řeky. To ještě netušíme jaký náhul to bude a kolikrát tedy budeme muset vylézat z kajaků a obhlížet a docela často i přenášet a vůbec, i jak dlouho to celé pojedeme – vysedáme z kaňonu totiž hladoví a ztahaní téměř s tmou.
Vechhio je typická korsická řeka s malým průtokem a kameny. Začíná těžkou kaskádou. Je nám jasné, že to nebude zadarmo. Musíme asi osm míst přenést. Když jsme v půlce, říkám si, že už je toho přenášení snad dost. Po deváté nasazuji šprajdu na límec lodi. Bohužel. Čeká nás právě jedno z nejvypečenějších míst, výstižně nazvané Mlejnek. Známe ho z časopisů. Pečlivě místo obhlížíme. Metrový skok padá do vody vracející se z dálky těsně podél skály. Mates jede jako první, láme kajak přes hranu a místo toho, aby to bůfnul zařezává loď pod padající vodu. Mlejnek ho pevně drží. Mates zápasí s masou vody a nakonec vítězně eskymuje. Setkává se s námi, co Mlejnek přenášíme o pár metrů níž. Byli jsme na řece sedm hodin. Je třeba se večer vydatně posilnit. Z večírku toho asi moc nebude, všichni jsou unaveni.
Úterý 2. 6.
Splutí Fiume Orbu WW IV - VI
Úterní ráno je bolavé. Rozlámaná těla pomalu přetékají ze spacáků do auta. Popojedeme na Fiume Orbu. Chystáme se na úsek pod přehradou. Je vyšší vodní stav, bude to pěkné. A také že bylo. Nemuseli jsme přenášet. Kluci dali jedno velmi povedené místo. Bohužel beze mne. Po pár stech metrech jsem zlomil pádlo. Trochu mne to vyvedlo z míry, bylo to vzpomínka na mistrovství světa v rodeu, kterého jsem se letos v Austrálii zúčastnil. Večer měníme lokalitu našeho působení. Z východu na západ míříme za vlnami a surfováním. Chce to také odpočinkový den.
No jo no – Čůro holt má sílu jak bejk a láme sériově pádla ako sirky. Zvláště pak pokud je začátek řeky ve vrbičkách. Na Fiume nám trochu život zkomplikovala přehrada, která nám během splutí mírně upustila vodu. Což možná nebylo vlastně zase až tak na škodu, protože nám to ve skalní soutěsce ušetřilo jisté obnášení. Ono i takto část úseku řeky v kaňonu jede jen Mates, Fíďa a Láva. A následující sifon přes celou řeku již raději obnášíme do jednoho. Dále se river vyprošťuje ze skalního obětí, ale stále jsou zde pěkná spádová zablokovaná místa se skoky přes kameny. Až ke konci pádlujeme volejovitým úsekem, i když místy celá řeka protéká skrz vrbičky – tentokrát ale již nikdo pádlo neláme.
Na večer přejíždíme na druhou stranu ostrova – tedy na západní pobřeží a hledáme serfovací vlny na moři. Což se nám nedaří, proto až za tmy se ukempováváme u jakési pláže. Večer a v noci probíhá bujaré požívání omamných látek a Fíďa to nějak těžce nese…
Stojím na pláži, vlnky mi olizují nohy zabořené v písku. Tak pláž bychom měli a kde jsou ty vlny? No ráno moudřejší večera. Říkáme si že vlny najdeme zítra. Divoký večírek však mění zažité pořekadlo na poledne moudřejší … .
Středa 3. 6.
Flákárna na pláži
Kde nic, tu nic. Vlny nikde. Nakonec po dlouhém hledání jsme to zapíchli na velké pláži, kde jsme se střídavě oddávali koupání, létání s drakem a obžerství. Večer je karetní a rozhodně ne nejkratší.
Čtvrtek 4. 6.
Splutí Tarava WW III – V+
Tento den máme první ztráty. Na vodu nejde Šuk kvůli bolavému prstu na noze a Bob, jemuž se nadobro rozpadla sedačka v lodi. Hujer sice jede, ale leze na něj nějaká nemoc (v Plzni se z toho vyklubala nějaká humusoidní infekce) a snad i díky tomu ho opouští morál a na Taravu po jednom blbém nájezdu do skoku s válcem hned zbytečně vyhnívá.
Po natankování nafty opouštíme pláž. Na Taravo nasedáme u známého traktoru. Tři kilometry nudy střídá pěkný mazec. Například „Prsty“. To je místo kde se řeka dělí do tří malých čůrků, které z půldruhého metru padají o úroveň níž. Pouze jedno místo je jetelné. Nádherné místo. Další parádičkou byl průskok mezi kameny, následující válec, který hodí doprava, a pak podemletá skála. Někdo obnáší. Zbytek jede bez větších problémů. Pro mě zatím nejhezčí řeka na Korsice. Vylézáme z řeky a netušíme, jaké překvapení na nás čeká v našem kempu. Dort z pudinku a všeho ovoce, které kluci našli. Prostě bájo. Po vysokohorské cestě částečně bez asfaltu míříme k Rizanesse. Kdo slyšel o pádlování na Korsice, zná proslulý desetimetrový vodopád. Usínáme nadržení na následující den.
Pátek 5. 6. – Neděle 7. 6.
Splutí Rizanesse WW IV - VI
Úderná skupina se opět tento den zmenšuje. K nejedoucímu Šukovi a Bobovi se přidává nemocný Hujer, dále na břehu zůstává Žandul s bolavými zády a Kódl, kterému prý Rizanesse jednou za život stačila. Čili suma sumárum dnes jede jen Fíďa, Pankáč, Čůro a Láva v kódlovo lodi.
Přijíždíme k mostku, pod kterým teče trochu vody mezi kamením. Po pár metrech se ale řeka naklápí a přichází první jump, podle mě absolutně nesjízdný, ale pár lidí už to prý dalo. Nestojíme o zlomenou páteř. Bereme lodě na ramena. Přichází asi nejtěžší místo dneška. Sjet po šutrech, prodrat se válcem a pak asi dva metry vysoký skok po skále. Vypadá to, že občas po ní nějaká helma slajduje. Mates jede v pohodě, Fidus za ním dává slajd a my s Lávou, co stojíme nahoře, máme hned morál o stupeň níž. Ale jdeme do toho. Láva první, já to tu dnes uzavřu. Slyším pískání, povel pro mne, že je volno. Pádluju co to dá. Dostává to grády. Vnímám, jak mne pohltil válec. Zaberu za pádlo a jsem venku. Paráda. Až dole se dozvídám, že Láva taky slajdoval. Další pětimetrový vodopád je bez problémů. Pak to ale přijde. Desetimetrový skok do laguny. Vylézám a koukám pod sebe. To je vejška. Přirovnávám to k pohledu z třetího patra našeho paneláku. Sedám na šutr a sleduji Lávu a Matese v hledáčku foťáku. Skáčou, jsou v pohodě. Spouštíme jim dolů kameru a foťák, jdeme na to. Zase jedu poslední. Čekám ve vracáku na signál v podobě písknutí. Už je to tady, pádluju, najednou se přede mnou objeví obrovská díra. A sem dole. Teda musím říct, že s tím foťákem to bylo fakt horší. Jen jsem netrefil ideální nájezd, a proto dopadám trochu naplocho, což cítí moje záda. Naštěstí to bylo za chvíli dobrý. Dál už jedem v klídku. Nic výrazně těžšího nás už nečeká.
Kluci nás čekají na smluveném místě, tentokrát bez dortu. Balíme a přesouváme se co nejblíže k trajektu, hledáme místo na spaní. O večírku se snad ani zmiňovat nebudu. Byl přece poslední na Korsice.
No to já bych se o večírku asi trochu zmínil. Možná stačí dodat jen dvě jména – Žandul a Láva. Kdo je ráno viděl, nezapomene. Zvláště když oba dále pokračovali v likvidaci mozkových buněk i během cesty autem k přístavu a poté i na trajektu. Šiva se zde například snažil vyměnit se zaměstnancem lodě jeho pracovní oděv za tričko : „expedice Jamaika“. Jinak většina lidí na trajektu dospává a odpočívá, zvláště Hujer v podpalubí, kde zápasí s horečnatými stavy – a do toho furt to šílené vedro. Na Korsice jsme totiž měli celou dobu nádherné slunečné počasí s vysokými teplotami. Rostě ráj – jen ta spousta nádherných nahatých žen tu nějak nebyla.
V půl druhé se naloďujeme na trajekt a do Plzně dorážíme v neděli kolem šesté ranní. Už toho máme všichni dost, jdeme domů dospat. Těšíme se na upálení pana Husa, kdy pojedeme zase někam pádlovat.
No my s Kódlem přijíždíme trochu později. Pár kiláků před hranicemi nám palubní počítač hlásí množství benzínu jen na 10 km. Pak 4 km. Nakonec jedeme posledních 6 km k benzínce s ukazatelem na nule – adrenalin musí být, ne?
Splácal : Hujer & Čůro